Zobrazují se příspěvky se štítkemPůvodní tvorba. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPůvodní tvorba. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 13. ledna 2012

Odpoledne pana Rybičky

Slaneček mi už pár dní slibuje, že napíše povídku a pošle mi ji. Ve středu jsem dostal nápad na povídku vlastní: o Slanečkovi, jeho práci a múze. Dnes (v pátek) jsem ji vyhotovil a tímto ji posílám do světa. Chcete-li si ji přečíst, o něco lépe vysázená verze než ta níže je zde: Odpoledne pana Rybičky (PDF).

ODPOLEDNE PANA RYBIČKY

Bylo pošmourné lednové odpoledne léta páně 20×× a v šestém patře reálně socialistického věžáku měl zrovna směnu pan Rybička. Obcházel okolo dlouhé kádě uprostřed místnosti, po očku sledoval hodiny na zdi a větrák digestoře ho odnášel pryč, do loňského roku, do jakéhosi lokálu na okraji města…
* * *
Topení bylo zapnuté o trochu víc, než být mělo, a listy větráku ukrajovaly dým u stropu. V místnosti byl bujarý hovor, ale panu Rybičkovi se spíše zdálo, jako by někdo šel dlouhým tunelem a nemaje nic lepšího na práci, kopal před sebou plechovku.
Neměl nic zvláštního proti plechovkám, kouři nebo společnosti, byl však sám a nejraději by odsud bláznivě uprchl do noci, jako by se stalo něco strašného, sám by utíkal prázdnými ulicemi, sám, anebo -
"Tak na zdraví, pane kolego!"
Muž po jeho levici mu podává panáka slivovice.
"Ať slouží!" odpoví pan Rybička.
Na chvíli se obrátí ke společnosti a předstírá zaujetí hovorem, zatímco uvažuje o důvodech, které by jej z této trýznivé noci omluvily.

Ze dveří na druhé straně místnosti vykoukne zvědavá hlava dívky.
"Haló, kluci, nedáme šipky?"

Jakási obrovská síla rozpáře útroby Země, smete toho uličníka s plechovkou a pan Rybička je zachráněn, zvedá se ze sutin a spolu s kolegou po své levici míří ke dveřím, kde čeká ona.
"Kdo vyhraje, může mi koupit panáka," říká pravidla hry.
Parta z šestého patra se staví do řady za tlustou čáru na podlaze.
První na řadě je pan Rybička.
Trefa do černého.
Druhý na řadě je pan Krysa.
Šipka se odrazí od terče a spadne.
"Oú!" kvituje slečna.
Hra pokračuje dál, ale na Rybičku si jen tak někdo nepřijde. Tihle Pražáci nic nevydrží. Pan Krysa si drží druhé místo, a potom…

"Jednu slivku pro krále střelců!"
Pan Rybička se před posledním hodem posilní, soustředí se na techniku - a hodí jen tři body.
Pan Krysa hodí střed, vycení zuby a volá: "Jeden drink pro slečnu Kočičku!"
Slečna se otočí na pana Rybičku a prohodí k němu: "To byl pech. Tak příště," a usměje se.
Pan Krysa vychutnává své vítězství.
* * *
Dvacet minut uplynulo, pan Rybička otočí velkým kohoutkem u stěny nádrže a hladina začne zvolna klesat. Za tři minuty je objemná vana docela prázdná a za další chvíli utichne i digestoř.
Pan Rybička zamíří ke dveřím, jde na druhý konec úzké chodby, do posledních dveří vlevo.

"Ty jsi ten nový, že?" řekl pan Krysa. "Jestli chceš vědět, co je takhle velká káď, tak je to stroj času. Tady na šestém poschodí vypouštíme archiv. Vezmeš šanony z archivu, položíš je na dno - a za dvě hodiny se nic z toho nestalo."

Je to snadné, hrozně snadné…, pomyslel si pan Rybička, když nesl archiválie do místosti se strojem času.

Odpolední směna pomalu plynula a pan Rybička se už těšil domů. Zatímco kyselina obědvala, vytáhl v jedné ze skříní pinzetou proužek stříbrného kovu a ustřihl z něj malý čtvereček. Oficiálně se to samozřejmě nesmělo, ale Rybička musel uznat, že tenhle vynález se Kryse povedl.
Vzal pinzetou čtvereček kovu a hodil jej do kádě.
Jen co se dotkl hladiny, začal kov rejdit sem a tam, vydávajíc oslňující záři…
* * *
Na Silvestra byl také firemní večírek. Jak pan Rybička poznamenal, když poprvé uviděl své pracoviště - tahle firma byla skrz naskrz divná. Kdo dostal pozvánku, na večírek dorazil: snad z úzkosti (nikdo pořádně nevěděl, jaká všechna oddělení existují a co se tam děje); snad proto, že se nikomu nepodařilo slečnu Kočičku zlákat na sou­kromou akci a ona tam měla být.
Oslava se nekonala v jakémsi lokále na kraji města, ale přímo na zrekonstruované střeše reálně socialistického věžáku.
Toho večera páni Rybička a Krysa zaníceně debatovali o filmech Stanleyho Kubricka. Vyrušila je půlnoc, připili si se slečnou Kočičkou a pan Krysa odešel s bratrem o patro níž ladit kytary.
Pan Rybička pozoroval se slečnou Kočičkou ohňostroj a bylo to moc krásné, ale potom pyrotechnika poněkud utichla a vrátili se Krysa s Potkanem. Začali hrát a paní Kočička poslouchala a už to krásné nebylo.
"Co na těch myších vidí…" pomyslel si pan Rybička.

V přestávce mezi písničkami zaslechl tichý hovor za sebou.
"A víš jak slečna Pěnkava přešla na třetí patro? Už má výpověď, bude z ní paní Pěnkava a stěhuje se do Bratislavy."
"Slyšel jsem, že i slečna Kočička se teď někdy stěhuje, že už tam prý stejně napůl bydlí…"
Pan Rybička do sebe rázem otočil svou sklenku, ať už v ní bylo cokoli, a stálo ho nejvyšší úsilí usmát se na paní Kočičku, když se na něj otočila.
* * *
Pan Rybička hleděl na kalnou káď. Pan Krysa byl lepší rozpouštěč než on. Pan Krysa zpíval lépe než on. Aby se však ze slečny Kočičky stala paní Myš, to se mu zdálo tak ohavné, že bylo lze lépe obhájit vraždu, nežli jednu noc slečny Kočičky s tou… s tou…
Ale pan Krysa to snad věděl dříve, než ho vůbec znal, a proto mu tehdy první den v práci řekl: "Pane kolego, povídá se, že v téhle místnosti už cestoval časem i člověk. Ale cestování časem je tuze nebezpečný podnik - pro všechny zúčastněné. Rozumíme si?"
"Ano. Je to snadné. Příliš snadné," pomyslel si pan Rybička.

Ozvalo se zaklepání a ze dveří vykoukla zvědavá hlava dívky.
"Pane Rybičko, vezmete mě do chlaďáku?"
Pan Rybička zvedl hlavu, potěšený návštěvou své múzy.
"Samozřejmě, jen okamžik," řekl, vzal si klíče a vyrazil s paní Kočičkou k výtahu.
Výtahy v budově byly poněkud úzké, ne však tak úzké, aby se slečna Kočička musela cítit nepatřičně. Kabina se rozjela směrem dolů.
"Pan Potkan tu ještě není?"
"Má přijít na pátou, asi za chvíli dorazí."
"Můžete mu vyřídit, aby mi zavolal?"
"Ale jistě."
"Potřebuju, aby mi někdo pomohl s věcmi. Příští týden se budu stěhovat k panu…, ale to vy asi víte, tak co vám to povídám."
"Ano, řekl mi to, než… Stále se neozval?"
"Ne." Měla tvář jako měsíček.
"Určitě je v pořádku."
"Jo, vím že máte pravdu… Snad…"

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely ve druhém suterénu.
"Promiňte, že vás s tím takhle obtěžuju, ale kluci z organiky si vzali volno a mně se sem samotné -"
"Je mi ctí vás doprovázet, slečno z organiky," řekl pan Rybička poněkud teatrálně a vykouzlil úsměv na tváři slečny Kočičky. Otevřel kartou masivní dveře a oba vešli do chlazené části podlaží.
Od úst jim šla pára, jak šli kolem regálů s krabicemi a zkumavkami. Po chvíli slečna Kočička odbočila vpravo a jednu po druhé pročítala značky na regálu.
"To je ale kosa, co?" řekla.
"Zahřeji vás," pan Rybička neřekl. Místo toho odpověděl: "Pěkná zima. Pro co vlastně jdeme?"
"Nějaké organické vzorky z ledovce. Je to úžasné, něco jako zkameněliny. Třeba se tam někde zachytí pyl - zůstane genetický materiál - a po tisícovkách let je to ještě 'živé' a dá se to přečíst."
"Zajímavé. Takže můžeme naklonovat rostliny z časů před poslední dobou ledovou?"
"Pracujeme na tom," usmála se slečna Kočička. "Ledovec je vlastně takový stroj času."

Slečna Kočička byla pohledná, ale ještě více poutala Rybičkovu pozornost jakýmsi tajemstvím, které ji provázelo. Nejen, že v práci přiváděla k životu interglaciální rostliny staré sto tisíc let; ona ví, že ledovec je stroj času!
"Ledovec je totiž také stroj času, pane kolego," pomyslel si Rybička, až mu přeběhl mráz po zádech.

Vtom se na konci chodby otevřely dveře chlaďáku. Pan Rybička stál na rohu uličky, ohlédl se a spatřil pana Potkana, jak na něj hledí těma svýma krysíma očičkama a jak ty dveře zase zavírá.

Než stačil cokoli udělat, zhasla světla.
Pan Rybička věděl, že je v loji.

čtvrtek 28. dubna 2011

Báseň mezi řádky

Zpíváno do rotaček? Psáno mezi neslušné odkazy!

Nejsou noviny báječný vynález? Vezmete nůžky, vystříháte písmenka a složíte poslední větu románu, který bude napsán za dvacet let. Nikoliv vámi. Anebo vezmete cédéčko, zasvítíte na něj UV zářivkou, data se přeskupí… a možná získáte fotku Karla IV. zamlada. Malý JPEG obrázek, 50 kilobajtů.
Máte sice pravdu, že všech různých 50KB souborů je cca 2400 000 (zakódovány do elementárních částic by zaplnily opravdu mnoho vesmírů a většina z nich navíc není ve formátu JPEG, ale jde jenom o nějaký bordel) - tedy že šance trefit se do té správné posloupnosti půl milionu nul a jedniček je vcelku mizivá - ale v principu to možné je.
Poslední větu románu si můžete zkusit složit; bizarní náhody se alespoň jednou za uherský rok stanou. Například když přijdete na thajskou stránku, která pod záminkou výuky japonštiny a němčiny předkládá sto stran pochybných pornografických odkazů, které prokládá úryvky z česky psaných knih.
Až tyto informace vstřebáte, dám vám odkaz, abyste se podívali na vlastní oči.




Jde o jedinečný text složený z Doyla, Dumase, jakési kritiky Dostojevského, nějaké erotické povídky a kdoví čeho ještě. Dohromady tvoří příběh, který v jednotlivých fragmentech není obsažen - dílo fascinující a nepravděpodobné.
Pokusil jsem se jej z úryvků zrekonstruovat do podoby pásma, které jsem nazval (také dle jednoho úryvku) Ze svých těl pak vypustili naši vodu. Příběh se sice vyvine trochu jinak, ale hlavně jsem chtěl naznačit, jak noví hrdinové žijí ze starých textů - jako literární fantómové.

Ze svých těl pak vypustili naši vodu

Udělal jen několik pohybů
"Buď zdráva, drahé děvče"
Pocítil zavanutí vděčnosti
Na dvou kontinentech se nebude mluvit o ničem jiném
Pochopil
Nedočká se jara a kytek na jaře
Hudba je přesná, přesnější nežli řeč
Již se jal tancovati
Mačkal spoušť, dokud nebyl zásobník prázdný
Byl nejmladším mužem plesu
Neznámý na výstřely vůbec nereagoval
Jen se šklebil
Najednou mnoho tenkých hlasů - aj, aj!
Jeden šel po nohách, druhý mířil na hlavu
Muži ještě neměli dost
A tak nastával závod ve střelbě
Sivá země
Zvenčí nedošlo k většímu poranění
Podle irského přísloví
"Muž, který vše ví, umře"
-
"Alespoň ty jsi v pořádku"
Oddechovala rychle
S obavou v očích čekal
Fábory bílého kouře
Jinak bylo všude ticho
Sevřel jí ruku
"Buď zdráva, drahé děvče - já se o to také pokusím"
Jen tak se mi dívala do očí a pak mě začala líbat
Nespatřil nikdy nikoho, kdo by se jí podobal
Ó bože, ó bože, kdo je tím vinen!
Bolest během chvilinky začala být dosti nesnesitelná
Jemně ji od sebe odstrčil
"Z té vraždy, která mi všecko vzala
Z té vraždy, která mě zničila
Z té vraždy se budete odpovídat!"
Prudkým pohybem stlačil rukojeť
Až hlaveň ukrytá v pouzdře mířila do Ximenezovy hrudi
A stiskl spoušť
-
Nenabyla hned vědomí
Nýbrž až k večeru
Ať oči nebloudí, kam nohy nedojdou
Tři vinné sklenky, to je vše
Pár psů štěká ve vesnici
Oteplilo se jako zázrakem

neděle 21. února 2010

Pouť do Mekky

Můj první Full HD snímek.

Každý muslim by měl jedou na život vykonat pouť do Mekky, a každý rádoby filmař a uživatel AviSynthu v jedné osobě by měl sestříhat film jenom s pomocí textového souboru. Chopil jsem se tedy myši a v umělcově berserku načrtl jedenasedmdesát filmových políček (rovnou pořádně velikých: 1920×1080 bodů). Dokonav dílo, vypravil jsem se hledat vhodné ozvučení pouštní obrazové črty, mezitím nazvané prostě „Pouť do Mekky“. Na mysl mi přišel Princ perský – a opravdu, mezi MIDI stopami jsem nalezl jednu padnoucí právě na nový film. Po chvílích hledání vhodné snímkové frekvence a enkódování byla Pouť do Mekky hotova.

ImageReader("a%02d.bmp",1,100,8) # poslední snímek je a71.bmp, zbytek je černý
changefps("film")
converttoyv12()
audiodub(bassaudiosource("prince.mid")).ConvertAudioTo16bit()
freezeframe(211,300,211) # černotu nahradíme posledním snímkem

Úvod do translatismu X. aneb Obrácená strana medaile

Hlídejte si svá holoubátka! Po více než třech letech dospěl filologicko-psychologický seriál o nové vědní disciplíně translatismu ke s...