Slaneček mi už pár dní slibuje, že napíše povídku a
pošle mi ji. Ve středu jsem dostal nápad na povídku vlastní: o
Slanečkovi, jeho práci a múze. Dnes (v pátek) jsem ji vyhotovil a tímto
ji posílám do světa. Chcete-li si ji přečíst, o něco lépe vysázená verze
než ta níže je zde: Odpoledne pana Rybičky (PDF).
ODPOLEDNE PANA RYBIČKY
Bylo pošmourné lednové odpoledne léta páně 20×× a v šestém patře reálně socialistického věžáku měl zrovna směnu pan Rybička. Obcházel okolo dlouhé kádě uprostřed místnosti, po očku sledoval hodiny na zdi a větrák digestoře ho odnášel pryč, do loňského roku, do jakéhosi lokálu na okraji města…* * *Topení bylo zapnuté o trochu víc, než být mělo, a listy větráku ukrajovaly dým u stropu. V místnosti byl bujarý hovor, ale panu Rybičkovi se spíše zdálo, jako by někdo šel dlouhým tunelem a nemaje nic lepšího na práci, kopal před sebou plechovku.Neměl nic zvláštního proti plechovkám, kouři nebo společnosti, byl však sám a nejraději by odsud bláznivě uprchl do noci, jako by se stalo něco strašného, sám by utíkal prázdnými ulicemi, sám, anebo -"Tak na zdraví, pane kolego!"Muž po jeho levici mu podává panáka slivovice."Ať slouží!" odpoví pan Rybička.Na chvíli se obrátí ke společnosti a předstírá zaujetí hovorem, zatímco uvažuje o důvodech, které by jej z této trýznivé noci omluvily.Ze dveří na druhé straně místnosti vykoukne zvědavá hlava dívky."Haló, kluci, nedáme šipky?"Jakási obrovská síla rozpáře útroby Země, smete toho uličníka s plechovkou a pan Rybička je zachráněn, zvedá se ze sutin a spolu s kolegou po své levici míří ke dveřím, kde čeká ona."Kdo vyhraje, může mi koupit panáka," říká pravidla hry.Parta z šestého patra se staví do řady za tlustou čáru na podlaze.První na řadě je pan Rybička.Trefa do černého.Druhý na řadě je pan Krysa.Šipka se odrazí od terče a spadne."Oú!" kvituje slečna.Hra pokračuje dál, ale na Rybičku si jen tak někdo nepřijde. Tihle Pražáci nic nevydrží. Pan Krysa si drží druhé místo, a potom…"Jednu slivku pro krále střelců!"Pan Rybička se před posledním hodem posilní, soustředí se na techniku - a hodí jen tři body.Pan Krysa hodí střed, vycení zuby a volá: "Jeden drink pro slečnu Kočičku!"Slečna se otočí na pana Rybičku a prohodí k němu: "To byl pech. Tak příště," a usměje se.Pan Krysa vychutnává své vítězství.* * *Dvacet minut uplynulo, pan Rybička otočí velkým kohoutkem u stěny nádrže a hladina začne zvolna klesat. Za tři minuty je objemná vana docela prázdná a za další chvíli utichne i digestoř.Pan Rybička zamíří ke dveřím, jde na druhý konec úzké chodby, do posledních dveří vlevo."Ty jsi ten nový, že?" řekl pan Krysa. "Jestli chceš vědět, co je takhle velká káď, tak je to stroj času. Tady na šestém poschodí vypouštíme archiv. Vezmeš šanony z archivu, položíš je na dno - a za dvě hodiny se nic z toho nestalo."Je to snadné, hrozně snadné…, pomyslel si pan Rybička, když nesl archiválie do místosti se strojem času.Odpolední směna pomalu plynula a pan Rybička se už těšil domů. Zatímco kyselina obědvala, vytáhl v jedné ze skříní pinzetou proužek stříbrného kovu a ustřihl z něj malý čtvereček. Oficiálně se to samozřejmě nesmělo, ale Rybička musel uznat, že tenhle vynález se Kryse povedl.Vzal pinzetou čtvereček kovu a hodil jej do kádě.Jen co se dotkl hladiny, začal kov rejdit sem a tam, vydávajíc oslňující záři…* * *Na Silvestra byl také firemní večírek. Jak pan Rybička poznamenal, když poprvé uviděl své pracoviště - tahle firma byla skrz naskrz divná. Kdo dostal pozvánku, na večírek dorazil: snad z úzkosti (nikdo pořádně nevěděl, jaká všechna oddělení existují a co se tam děje); snad proto, že se nikomu nepodařilo slečnu Kočičku zlákat na soukromou akci a ona tam měla být.Oslava se nekonala v jakémsi lokále na kraji města, ale přímo na zrekonstruované střeše reálně socialistického věžáku.Toho večera páni Rybička a Krysa zaníceně debatovali o filmech Stanleyho Kubricka. Vyrušila je půlnoc, připili si se slečnou Kočičkou a pan Krysa odešel s bratrem o patro níž ladit kytary.Pan Rybička pozoroval se slečnou Kočičkou ohňostroj a bylo to moc krásné, ale potom pyrotechnika poněkud utichla a vrátili se Krysa s Potkanem. Začali hrát a paní Kočička poslouchala a už to krásné nebylo."Co na těch myších vidí…" pomyslel si pan Rybička.V přestávce mezi písničkami zaslechl tichý hovor za sebou."A víš jak slečna Pěnkava přešla na třetí patro? Už má výpověď, bude z ní paní Pěnkava a stěhuje se do Bratislavy.""Slyšel jsem, že i slečna Kočička se teď někdy stěhuje, že už tam prý stejně napůl bydlí…"Pan Rybička do sebe rázem otočil svou sklenku, ať už v ní bylo cokoli, a stálo ho nejvyšší úsilí usmát se na paní Kočičku, když se na něj otočila.* * *Pan Rybička hleděl na kalnou káď. Pan Krysa byl lepší rozpouštěč než on. Pan Krysa zpíval lépe než on. Aby se však ze slečny Kočičky stala paní Myš, to se mu zdálo tak ohavné, že bylo lze lépe obhájit vraždu, nežli jednu noc slečny Kočičky s tou… s tou…Ale pan Krysa to snad věděl dříve, než ho vůbec znal, a proto mu tehdy první den v práci řekl: "Pane kolego, povídá se, že v téhle místnosti už cestoval časem i člověk. Ale cestování časem je tuze nebezpečný podnik - pro všechny zúčastněné. Rozumíme si?""Ano. Je to snadné. Příliš snadné," pomyslel si pan Rybička.Ozvalo se zaklepání a ze dveří vykoukla zvědavá hlava dívky."Pane Rybičko, vezmete mě do chlaďáku?"Pan Rybička zvedl hlavu, potěšený návštěvou své múzy."Samozřejmě, jen okamžik," řekl, vzal si klíče a vyrazil s paní Kočičkou k výtahu.Výtahy v budově byly poněkud úzké, ne však tak úzké, aby se slečna Kočička musela cítit nepatřičně. Kabina se rozjela směrem dolů."Pan Potkan tu ještě není?""Má přijít na pátou, asi za chvíli dorazí.""Můžete mu vyřídit, aby mi zavolal?""Ale jistě.""Potřebuju, aby mi někdo pomohl s věcmi. Příští týden se budu stěhovat k panu…, ale to vy asi víte, tak co vám to povídám.""Ano, řekl mi to, než… Stále se neozval?""Ne." Měla tvář jako měsíček."Určitě je v pořádku.""Jo, vím že máte pravdu… Snad…"Dveře výtahu se s cinknutím otevřely ve druhém suterénu."Promiňte, že vás s tím takhle obtěžuju, ale kluci z organiky si vzali volno a mně se sem samotné -""Je mi ctí vás doprovázet, slečno z organiky," řekl pan Rybička poněkud teatrálně a vykouzlil úsměv na tváři slečny Kočičky. Otevřel kartou masivní dveře a oba vešli do chlazené části podlaží.Od úst jim šla pára, jak šli kolem regálů s krabicemi a zkumavkami. Po chvíli slečna Kočička odbočila vpravo a jednu po druhé pročítala značky na regálu."To je ale kosa, co?" řekla."Zahřeji vás," pan Rybička neřekl. Místo toho odpověděl: "Pěkná zima. Pro co vlastně jdeme?""Nějaké organické vzorky z ledovce. Je to úžasné, něco jako zkameněliny. Třeba se tam někde zachytí pyl - zůstane genetický materiál - a po tisícovkách let je to ještě 'živé' a dá se to přečíst.""Zajímavé. Takže můžeme naklonovat rostliny z časů před poslední dobou ledovou?""Pracujeme na tom," usmála se slečna Kočička. "Ledovec je vlastně takový stroj času."Slečna Kočička byla pohledná, ale ještě více poutala Rybičkovu pozornost jakýmsi tajemstvím, které ji provázelo. Nejen, že v práci přiváděla k životu interglaciální rostliny staré sto tisíc let; ona ví, že ledovec je stroj času!"Ledovec je totiž také stroj času, pane kolego," pomyslel si Rybička, až mu přeběhl mráz po zádech.Vtom se na konci chodby otevřely dveře chlaďáku. Pan Rybička stál na rohu uličky, ohlédl se a spatřil pana Potkana, jak na něj hledí těma svýma krysíma očičkama a jak ty dveře zase zavírá.Než stačil cokoli udělat, zhasla světla.Pan Rybička věděl, že je v loji.
